HISTORIE
BYLO – NEBYLO…
Aneb KAŽDÝ ZAČÁTEK JE TĚŽKÝ
Na samém začátku byla chuť mít zahrádku. Nevím, zda to tehdy byla móda, útěk od reality nedostatek jiné zábavy, každopádně většina lidí toužila mít zahrádku a dělat si tam na ní co ho napadne. To bude asi ten pravý důvod. Nikdo mě tam nebude poroučet co mám, nebo co nemám, ale budu si dělat co budu chtít.
To byl asi ten pravý důvod toho hladu po zahrádkách, žel – skutečnost byla jiná. Ten nápad založit zahrádkářkou osadu se zrodil v hlavách úředníků okresního národního výboru a již před rokem 1980 byl vytipován „kus“ půdy, který se zdál být k takovému účelu vhodný. No vhodný, jak se to vezme. Šlo o louku, stranou od cesty, táhnoucí se k lesu, porostlou pampeliškami, šťovíkem, trsy chudé travičky a provrtanou chodbami hrabošů. Zemědělský znalec prohlásil, že na té louce se odmítala pást i ta nejhladovější koza z Divce. Majitel této louky tento kus země dal obci darem. A v té době byl to jistě dar Danajský.
S vytipovaným územím byl seznámen pracovník projekčního ústavu pan Alois Fródl a bylo mu nabídnuto, když „hodí na papír“ projekt zahrádkářské osady, bude si moci jednu parcelu vybrat. Dlužno poznamenat, že v té době patřila louka do katastru střediskové obce Černilov.
Těžko lze nyní zjistit, jak se jednotlivé parcely obsazovaly, ale pár parcel bylo přiděleno úředníkům okresního národního výboru, pár zahrádek obsadili projektanti,, několik si rozebrali pracovníci staveb silnic a železnic, pár vojáci a policisté.
A tak došlo k tomu, že na jaře roku 1981 byly přihlášky na parcely závazně podány a okresní výbor Československého svazu zahrádkářů pak, někdy v srpnu 1981 slavnostně založil základní organizaci ČSSZ DIVEC. Prvním předsedou byl navržen a zvolen ing. Jiří Knopp, místopředsedou Evžen Andrusiv, jednatelem Václav Pokorný, hospodářkou Marie Mikesková.
Řešilo se mnoho otázek, zejména jak si to na těch zahrádkách zařídíme. Padly i názory, že by se postavila jakási klubovna, kde by byla umyvárna a WC. Na parcelách by byla jen malá bouda na nářadí. Tento návrh byl velmi rychle zavržen. Dosáhli jsme toho, že bylo povoleno na každé parcelce, která nesměla být větší než 400 m čtverečních, postavit zahradní domek o velikosti 4x4 metrů, se sklepem a obytným podkrovím a komínem! Ten komín byl úspěch oproti jiným zahrádkářským osadám. Domky musely být všechny stejné, zejména tvar střechy, jejich sklon, okna i dveře. V praxi to však nebylo dodrženo a byly s tím problémy. Prohřešky byly nejen v nedodržení umístění oken a dveří, ale také ve velikosti domku.
Nejdříve se však řešilo oplocení celého objektu.
OPLOCENÍ ZAHRÁDKÁŘSKÉ OSADY
Oplotit nějaký pozemek není složitá záležitost. Stačí nakoupit materiál a pustit se do práce. Jenže všechno stojí peníze. Spousta peněz. Jen taková vrata! A tak se hledalo, jak za málo peněz pořídit hodně muziky. Alois Fródl zjistil, že někde vyhazují betonové sloupy a dokonce i s pletivem. Tak hurá na to! Zajistil se dovoz a potom již nastoupila brigáda zahrádkářů. Vykopat jámu – betonové sloupy byly i s betonovým balem takže díra na ně byla velká, ale stačilo pak sloup zakopat, udusat a – drží to dodnes. Takový sloup byl velmi těžký a čtyři chlapi s ním měli co dělat. Mával s nimi jak se patří. Stalo se, že jeden major, pilot bez bázně a hany, když se sloup, vhozen do jámy zhoupnul, dostal pořádnou ránu betonovým sloupem do čela. Tato událost ho přiměla k tomu, že parcelu podstoupil dalšímu zájemci. Podařilo se sehnat hotová vrata, která, jak každý může vidět, slouží stále dobře svému účelu.
Oplocení pozemku byla velmi důležitá etapa výstavby celého areálu. Vymezovala naše hranice. Věděli jsme odkud kam nám to patří. Teď šlo o to převést do terénu to, co bylo namalováno na plánu. A tak se vyměřovalo, vytýčovalo, natahovaly provázky a pásma. Každý chtěl mít své hranice přesně vyměřeny.
VODA VODIČKA
Bez vody neexistuje život, bez vody nelze stavět, bez vody nelze pěstovat zeleninu a voda veškerá žádná. Většinu lidí by to odradilo a se zahrádkařením by praštili. Ne však my. Prostě jsme si vodu na své pozemky dováželi auty v různých kanistrech a lahvích či soudkách. Vodu jsme shromažďovali na svých parcelkách v sudech, barelech nebo ve vyřazených přídavných nádržích pro letouny. Ostatně letiště nebylo daleko a nějaký ten letec měl v naší osadě zahrádku. V Divci byla obecní studna, ke které jsme jezdili a načepovanou vodu si přiváželi. Tento způsob zásobování vodou byl, jak uznáte, poněkud nešťastný a tak jsme stále hledali něco jiného.
Chtěli jsme třeba přivést vodu od nedaleké lesní studánky, ale se zlou jsme se potázali. Již tehdy byli „zelení“, byli to myslivci, kteří to zakázali a kromě toho nařídili, že nejbližší chata může být nejméně 35 metrů od lesa. Dlužno poznamenat, že tehdy byl kraj lesa tvořen stromy staletými a že jsme dlouho usilovali, aby už ty velikány zbourali.
Nastoupili proutkaři a zjistili, že na několika místech by voda možná byla, ale v jaké hloubce a jak vydatný bude pramen, to nevěděli. Za pomoci pardubických vojáků bylo provedeno několik zkušebních vrtů a vydatnost pramenu, nalezeného ve dvanácti metrech bylo pět konví za půl dne.
Za socialismus stávalo, že ke konci roku zbyly nějaké peníze a tak naši příznivci z okresního výboru přihodili nějaké Černilovu a z nich potom nějaké nám na studny. Objednaná firma studny vykopala, vody ve vrtech bylo málo, ale naše hlavy vymyslely systém, že kdyby celý den se čerpalo a ukládalo do zásobníku, že by nějaká ta voda byla. Dokonce sehnaly roury.Jistě, za socialismu nikde nic nebylo, ale všechno se dalo sehnat. Padl i nápad, aby se roury přivezly vrtulníkem z Ostravy, kde prý byly k mání. Letecký generál, když se to dozvěděl, dal málem naši zahrádkářskou obec vybombardovat.
Nakonec jsme roury sehnali v Hradci. Udělali jsme rozvod vody a když jsme nějakou vodu chtěli, museli jsme si ji načerpat po půlnoci od jedné do půl druhé. S vodou jsme si nevěděli rady, ve studních jí bylo málo, když napršelo, to jí bylo dost, ale jen ve sklepech.
Když už jsme málem skládali ruce v klín, začal se projektovat vodovod do Librantic. A my jsme se k tomu přifařili a udělali jsem sakra moc dobře. A jestli nás někdo napadne proto, že už jsme to měli udělat v nezámrzné hloubce, tak se pořádně urazíme. Myslím nás tehdejší výbor.
BRIGÁDY
Když v těchto letech chce výbor brigádnickou činnost ve výši 2 hodin, zdá se nám to, starousedlíkům velmi směšné. My jsme měli na svých kontech přes dvě stě hodin a někteří tento limit překračovali o pěkných pár desítek hodin.
My jsme, pravda, nějaké peníze dostali od okresního národního výboru, ale museli jsme za to odvést také nějakou tu práci. Chodili jsme pracovat na stavbu prodejního střediska v Černilově a za to jsme dostali nějakou dotaci na položení kabelu pro přívod elektrické energie a na zhotovení vodovodní přípojky. Podkopání cesty do Librantic se bez naší asistence neobešla a když se nám pod vozovkou ztratil vypůjčený „krtek“, byla v nás malá dušička.
Je pravda, že nám hodně pomohl třeba pan Kotland, Hovorka, Skoták a Svoboda hlavně s technikou, ovšem pracovitých rukou bylo třeba všude jako sůl. Technika vyryla rýhu, ale kabel jsme položili my a zahrnuli a urovnávali zeminu jsme také my a to za dost krutých podmínek povětrnostních. Pamatuji si, že již foukal ostrý studený vítr a padal sníh. Je pravda, že jsme byli mladší o těch dvacet pět let, ale ke svým brigádnickým směnám jsme nastupovali až po pracovní době.
Jak to tak píši, sám se divím, že jsme toho tolik tenkrát stihli. A to jsme u toho zažili ještě spoustu legrace. Hecovali jsme se navzájem a padla při tom i nějaká ta láhvinka.
Náš výbor si byl vědom toho, že nejen prací živ jest člověk, že je třeba odlehčit brigádnickou činnost nějakou zábavou. A tak někdo sehnal sud piva a přivezl ho. Někdy ten sud byl levnější, někdy dražší, někdy zadarmo, podle toho jak se kdo z odpovědných orgánů bedlivě díval. Dost často jsme platili za „desítku“, ale ve skutečnosti jsme pili „dvanáctku“. S chlazením byl tenkrát problém a tak jsme sudy chladili ve vodě. Správnou jímku na chlazení piva měl Jirka Ráliš. Ten se také ujal přípravy masitých pokrmů. Takový beran v jeho úpravě byla správná „mňamka“. Mastnota nám tekla po bradě a snad nikdo nic nenamítne, když napíši, že to patřilo k té světlé stránce tehdejších politických poměrů.
DÝCHÁNKY POD HVĚZDNOU OBLOHOU
Pivo teklo, konzumovaly se kusy očouzeného masa, kolem kolovaly lahve rumu, nebo dvouhvězdičkového koňaku, Pepa Bulíček rozezníval kytaru a svým sytým hlasem zpíval písně všeho druhu, od citlivých národních, přes staré čundrácké a moderní hity. Když jsme usoudili, že naše děti již spí, spustil naší hymnu, která se skládala ze samých sprostých slov a kterou zpívaly i naše cudné ženy, když jejich tváře studem červené zůstávaly skryty v temnu noci. Oheň vesele plápolal a mnozí zahrádkáři, znaveni alkoholem předváděli svoji zdatnost tak, že skákali přes oheň jako zbojníci Jánošíkovy. V těchto ekvilibristických kouscích vynikal Míra Lamer, zvaný Ťapka, který spadl do ohně „prdelí“ napřed a svoji hořící panimandu si chladil odvážným skokem, zvaným salto, do rozestavěného bazénu. Do téhož pak naházel hrnky od kafe… V průběhu těchto letních dýchánků, ke kterým přispívali i další kulturní pracovníci, se stávalo ledacos. Ke slovu se dostával předseda Knopp, který kromě lechtivých anekdot hrál na harmoniku a svým zpěvem skromně přizvukoval Bulíčkovi, který hrál na kytáru.. Mezi muzikanty nutno počítat i doktora Paráka s housličkami, Ťapku s valchou a Bulíčka s vozembouchem. Jindy přispěli i braši, kteří se dvořili paní Maratové a dostali název – Pepa I a Pepa II. Jeden z nich byl skvělý interpret písně Žoltý parachod a druhý parachod s pioněrami. Pokud mě neklame paměť, byl tuším i Pepa III.
Několikrát to tak vyšlo, že bylo jasno, měsíc svítil jako prase a hvězdičky zářili a do toho blikaly různé sputniky a rakety. No jo, ale jednou přišla pohroma, uprostřed našeho bujného veselí začaly létat blesky, hromy hřměly, spustil se déšť a vítr nám rval od úst nejen slova, ale i chleba s kousky ugrilovaného skopce. Někdo přinesl ohromnou plachtu od souseda p. Fajla a tak jsme jí drželi nad sebou, ale nakonec jsme boj s přírodou prohráli.
Kdosi konstatoval, že takhle tedy ne a brzy se objevil nápad postavit si kulturní dům. V čele tohoto projektu se postavil pan Ing. Josef Pozdílek, který svým entuziasmem nakazil i ostatní. No všechny ne, ale bylo jich sakra dost. Proto nyní předávám slovo Pepovi.
JAK JSME STAVĚLI TEE-PEE
A tak se roku onoho konečně rozhodlo. Stejně, jako stojí poblíž osady Parlament, i my si postavíme Tee-pe! S tamním šerifem Mirkem Hlouškem dohodl Pozďa prohlídku té jejich stavby. Plný Wartburg lidí se tam jel podívat. Rozhodně tam bylo víc lidí, než bylo milo příslušníkovi SNB. Tenkrát se to vyřešilo domluvou, nyní by to bylo za pět litrů. Prohlídka byla dobrá až na to, že si z prohlídky tee-pee nikdo nic nepamatoval. Naštěstí šerif zapůjčil pár fotek a tak vzdělanci z našich řad odvodili potřebné míry ze středové projekce do ortogonální. Vycházelo se z toho, že člověk na fotografii měří cca 175 cm. Jednoduchou úměrou jsme vypočetli základní rozměry stavby – kruhu – a také kolik kterého materiálu budeme potřebovat. Naše Tee-pee je mnohem větší, než náš vzor. Máme stěny za zády kolmé, můžeme se pohodlně opřít, máme bar a ještě se dvaatřicet prdelek vedle sebe pohodlně vejde.
Našli se špatní proroci, kteří prorokovali, že stavba nevydrží nápor silnějšího větru, ale jak se všichni mohou přesvědčit – stavba překoná věky i když se našly hlasy, že stavba postavená z tenkých trubek, po prvním sněhu klekne. My však jsme věděli své a jsme vršek stavby zpevnily prstencem z jeklů. A, představte si, udrželo to i dost dobře živeného Jirku Ráliše, který na nás na zahajovacím večeru pouštěl „z komínu“ různé loutky ježibab a další již vyřazený inventář světoznámého divadla Drak.
Takže od roku 1989 se buduje naše Tee-pee. Petr Benda v lednu zajistil ve Stavebních strojích n.p. Zličín za 1.265 Kčs veškeré potřebné železo! Již 10. Dubna hlásí Pepa Svoboda, že má Grogrem shrnutý terén a mohou se začít kopat díry pro „patky“. Pozďa s Pepou Failem a Burdou nařežou a svaří nutné železné dílce. Hovorka zajistil potřebné dřevo – 3,2 metrů krychlových za necelé 2.000 Kčs! To je cena z 6.6. 1989 – dřevařské závody na Pouchově. Zbytek dřeva kupujeme v Třebechovicích a Pepa Bulíček za dvě stovky sehnal fošny na sedátka do celého Tee-pee. Cement a vápno stojí 305,50 Kčs, šrouby 39 Kčs, odpadní potrubí 129,30 Kč, fermež 56 Kč. Obkladačky na bar (hnědé barvy) věnoval předseda Knopp a ostatní materiál se našel na zahrádkách nebo se „splašil“ zadarmo. Celkové náklady nepřesáhly 4.500 Kč a koncem července 1989 je HOTOVO. Máme teepák a je náš. Nevím zda je nutno vyčíslit ty desítky hodin (někteří i stovky), které brigádníci odpracovali.
Čest jim a sláva!
POZOR – TEE PEE se mohl stát obdobou národního divadla. Snad to bylo v roce 1998, dělal se jarní úklid a na ohniště v teepáku přibývaly suché větve a jiný hořlavý materiál. Tehdejší požárník p. Řečínký si dával šlofíčka, Pozďa svařuje Lojzovi klec před vchodem do jeho velechaty a tak Pozdílek – syn dostává od otce rozkaz : spal to dříví v teepáku, ale oheň hlídej. Michal úkol plnil bedlivě, ale, jak se to tak někdy stává, oheň se mu vymknul z ruky a tím i z kontroly – otvorem z tee-pee vyšlehly plameny. Doutnají prkénka. Požárník Petr stále ještě spí. Z Divce se vrací Knopp s Bulíčkem, zahlédnou oheň a porušují pravidla o rychlosti jízdy osadou, přibíhá Karel Blažek, za ním další z okolních chatek. Za chvíli je oheň uhašen. Všichni si oddechnou a začnou hasit svoji žízeň. A tak se osud zlaté kapličky nenaplnil.
SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ TEE-PEE bylo opravdu slavnostní. Předseda měl slavnostní oblek včetně klobouku, opékal se beran, za barem stál Míla Burda a jako kuchaři v kuchařských čepicích a zástěrách stáli nastoupeni Jirka Ráliš, Standa Čížek a Pepa Bulíček!
SCHŮZOVALI a SCHŮZOVALI
K řízení takového kolosu v rozpuku, v samých začátcích, bylo třeba se často usnášet a radit. Bylo třeba vědět kam a na koho se obrátit, koho obměkčit, aby nám přispěl na naší činnost. Jak jistě víte, platili jsme nájem 10 haléřů za metr a rok, takže roční nájem se pohyboval kolem 37 korun. Legrace, že ? Jenže museli jsme se držet a nezabírat ornou půdu. Pouze 16 metrů čtverečních jsme mohli využít na stavbu a víc ani píď. Správně jsme rovnou vedle zdi již měli nasázený salát. Vchod do sklepa měl být řešen vnitřkem chaty. A stále nějaké příkazy a zákazy.
Výborové schůze se z počátku konaly na okresním národním výboru - když místopředseda byl Václav Pokorný, potom, když odešel ( zdědil nějakou usedlost ) stal se jednatelem Leoš Hebr, redaktor Pochodně, tak jsem se scházeli u něho v kanceláři. Mnoho výborovek jsme absolvovali v garsonce paní Mikeskové - tehdy většina lidí kouřila a ona také, takže z garsonky se valil kouř tak, že hasiči měli pohotovost.
Plenárky, neboli členské schůze se konaly různě v restauračních zařízeních, což nebylo nejlepší, protože mnozí zahrádkáři přišli na schůzi o hodinu či dvě dříve a stačili se do zahájení jednání řádně vykropit, nebo upravit tak, že jsme nebyli usnášení schopní. Také podražilo nájemné za schůzovní místnost a tak po dokončení Tee-pee se přešlo na schůzování v této kulturní jizbě.
STAVĚLI JSME CHATIČKY
Ke stavbě zahradních domků jsme měli plány a chuť je postavit. Nyní bylo třeba sehnat potřebný materiál. Jak to bylo za socialismu všichni víme. Nikde nic nebylo, ale všechno se dalo sehnat, mnohdy levně, mnohdy zadarmo. Ačkoliv se kradlo, nikde nic nechybělo.
Ne každý byl vyučen zedníkem a ne každý měl příbuzného zedníka, ale my Češi se práce nebojíme a něco jsme odkoukali, něco si přečetli v příručkách a v časopisech, koupili si zednickou lžíci a fanku a pustili se do práce.
Osobně znám zahrádkáře, který nevěděl co je to vana a tak na otázku pana Zvědavého - budete dělat vanu, odpověděl, že se bude jezdit koupat domů. Potom přišla otázka, zda už bude dělat věnec a on si myslel, že věnec je tak zvaná glajcha. O štukování se domníval, jako bývalý letec, že se to hází na ze%d jako když útočí nechvalně známé stíhačky z druhé světové válku - "štuky". Jako starý voják uměl hodit šavli, ale hodit omítku, to ani náhodou.
Stavby se rodily v bolestech, ale rostly a rostly a už se kolem stavenišť začaly potulovat tesaři, kteří postavili krovy za 250 korun československých a pokrývači pokryli střechu za půl litru. Vyskytovali se tam různí experti, pamatuji se, že jeden opilý zedník vykřikoval - tady je to jako u Suchánků a házel omítku lopatou na uhlí.
Ale, pánové a dámy, postavili jsme ty chatičky, zavedli do nich elektrický proud, pitnou vodu, zbudovali splachovací záchod a to za cenu, za kterou jsme později koupili dodatečně pozemek. Ale o tom později.
Chatky vesele rostly, jedna chatka přestala růst, protože vykazovala poněkud větší rozměry a hrozilo jí, že bude ubourána na předepsanou míru. Už si nepamatuji, zda dotyčný platil pokutu, ale po určité době chatu dokončil v rozměru tak, jak jí začal a slouží mu doposud.
Pamatuji se a mám to i zaznamenáno, že v roce 1984 byla naše chata dokončena a v roce 1985 v lednu zkolaudovaná. Domnívám se, že v průběhu roku 1986 byly dokončeny všechny chatky a celá osada začala žít plnokrevným, zahrádkářským životem. V té době již mnoho původních zahrádkářů bylo nahrazeno jinými.
BLÁTIVÁ CESTA
Cesta osadou byla hrozná. Během stavby chatek zajížděly do osady nákladní auta různé tonáže a rozjezdili jí tak, že to bylo hrozné. Marně jsme všem říkali, aby do osady nejezdili, když prší. Vše marno. A tak si celý výbor lámal hlavu, jak cestu zkvalitnit. Padaly nápady dobré i špatné, uskutečnitelné i neuskutečnitelné. Tenkrát byla možnost sehnat dobrý materiál a dovézt ho. To jsme dělali, ale hromady kamení jíl propouštěl a na povrchu stále byla rozbahněná jílovitá půda.
Potom někdo navrhnul a já si myslím, že jsem to byl dokonce já, ale čert ví, jak to všechno tenkrát bylo - že bychom udělali po stranách strouhy a dešťová voda by odtekla. No a tak nějak to začalo fungovat. Byli jsme rádi, že jsme nemuseli kupovat betonové panely a skládat je vedle sebe a vést prostředkem osady betonovou "dálnici". Bylo navezeno ještě mnoho aut s různým materiálem, než si cesta "sedla".
Je jistě třeba se zmínit o hlavní příjezdové cestě, která byla ve velmi desolátním stavu a jakmile trochu zapršelo, stala se nesjízdnou. Výbor žádal, aby v té době nikdo do osady nejezdil, zejména s těžkou technikou, ale bohužel, málokdo to dodržel. Na tu cestu jsme navezli mnoho materiálu, ať již kamenné drtě, tak hlavně asfaltové skrývky. Ale rozprostřeli jsme tam také hojně škváry. Píši-li hojně, myslím tak deset nákladních Tater.
DÝCHÁNKY V TEE - PEE
Společné akce osady se konaly, když bylo co jíst a pít a byla chuť a ta byla skoro vždycky. Hlavním šéfkuchařem se stal Jiří Ráliš, urostlý synek všemi směry, který své mistrovství kuchařské prokázal opakovaně a nikdy nezklamal. Opékání všeliké zvěře, grilování, vaření guláše, výroba dresingů a studená kuchyně - to vše ovládá mistrovsky, když velmi dovedně používá zejména cizokrajného koření. Jeho urostlá postava každého přesvědčí o tom, že sám se stravuje velmi kvalitně a tak nikdo nepochybuje, že krmě, jím připravená, bude chutná.
Za bar se postavil pan Burda Miloslav alias Boban. Nebyl to žádný lumen na míchané drinky, ale vyhovoval každému svojí nevtíravou elegancí, když pod vlivem alkoholu balancoval po šutrech s nalitými štamprdlátky a nabízel alkohol. Nedal se odradit tvrzením některých zahrádkářů, že už nemohou a čekal tak dlouho, dokud to do sebe někdo nehodil. Byl to spolehlivý barman, který si dělal pečlivě čárky a druhý den předkládal lidové účty za konzumované tekuté dobroty.
Stanislav Čížek tmelil tento kolektiv tak, že dělal od všeho něco a svými vtipnými výkřiky usměrňoval zábavu. O zábavu se starali ještě dva sousedi a to pěvecké eso, Pepa Bulíček s kytarou a předseda, Jirka Knopp s pianovou harmonikou a anekdotami.
Zahrádkářský mumraj v týpáku začínal obvykle osadní hymnou, když jednotlivé sloky byly tvořeny i kolektivně a přidělávaly se a dodělávaly podle toho, jak, kdo něco neobvyklého udělal, čím se "proslavil", nebo kdo nový přišel do osady.
K pravidelným týpáckým písním patřila tak zvaná SVAČINA, která se zpívala až po dvaadvacáté hodině, když jsme si myslili, že už všechny děti spí, což ovšem nebyla pravda, což jsme se dozvěděli druhý den, kdy nám naše ratolesti slova písně zazpívali, samozřejmě včetně těch ohavných výrazů. Mezi velice oblíbené písně patřily také upravená Duhová víla na Rumovou vílu a poetická Japonečka malá. Nejlépe však zpíval Pepa Bulíček "Bednu od whisky", to bylo jeho parádní číslo.
Jásající zahrádkáři a zahrádkářky se neubránili tanci, který se však prováděný na pohyblivých šutrech podobal více válečným tancům Zulukafrů, nebo oslavnému tanci při příležitosti vymedování vykotlané lípy na pomezí Orlických hor.
Šlo i o život, když obr Ráliš zdvihl "na koníčka" starodůchodce Karla po baypassu a oba se poroučeli k zemi. Další šílenosti nebudu raději uveřejňovat, protože jejich soudní napadnutelnost dosud nevypršela.
Tento komentář byl napsán pány Jiřím KNOPPEM, Josefem POZDÍLKEM a Josefem BULÍČKEM.